Jsem

Sedím tu u okna, pozoruji krmítka a přemýšlím. 

Kdysi dávno jsem měla webovky, kam jsem psala úvahy,  

dávala fotky a sama sebe do éteru. 

Přemýšlím o znovuzrození tohoto prostoru. 

Dnes ráno byl ten pocit hodně intenzivní.

Tak jsem se s radostí vrátila na Blog od google a uvidíme.

Někdy jsem plná pocitů a pokud to dávám na FB,

mám pocit že to tam spamuji.

Včera bylo novoluní ve štíru, taky vzpomínání na naše blízké,  

kteří tu mezi nám nejsou.

Asi se mi díky tomu všemu začali otevírat věci hluboko posazené do podvědomí.

Ty otázky se většinou objeví v klidu a tichu všedních dní,  

kdy se člověk zastaví a je v samotě svého bytí.

Jen tak jsem seděla a říkala si:

" Tak co holka, co budeš dělat?

Vlastně nic nemusíš, všechno jen můžeš.

Čas neúprosně běží, stárneš a nikdy nevíš,

jak dlouho tu ještě budeš. Před tebou dny plné mlhy,

dlouhých večerů a krátkých dní. Tak sakra co budeš dělat? "

Jasně že budu žít a užívat si, 

ale poslední dny se mi děje taková retrospektiva.

Při vzpomínání na moje rodiče, mě napadlo, co by řekli mému životu.

Sedím tady sama v podkrovní garsonce

po dvou nevydařených manželstvích a nevím co bude dál.

Sen mám, to ano a nechám se překvapit,  

čím mě ten nejvyšší nahoře obdaruje.

Vím jen, že má velký smysl pro humor.

Jak někdo moudrý kdysi řekl:

"Jestli chceš boha rozesmát, řekni mu o svých plánech."

A tak jdu tou podzimní cestou dál a aby to bylo příznačné,

na tu cestu jsem si upekla skvělý chleba a voňavou zeleninu.

Svázala si vlasy do culíku a přilepila háčky, na ně pověsila šperky. 

Zeditovala si tenhle blog a až budu mít zase slovní průjem, 

nebo nějaký splín, tak sem něco pro pobavení přidám.

Myslíte, že to v dnešní uspěchané době bude ještě někdo číst?