3/11

První sníh je vždy dar z nebes. 

Všechno špinavé a nečisté schová,

 zůstane po něm jen sněhobílé čisto.

Když vidím sníh, vzpomenu si na to 

jak jsem jezdívala pod zámkem

z kopce dolů k potoku a ten protější kopec se mi zdál

nebezpečnější než ten, který jsem sjížděla.

Teď jako dospělá ty proporce vidím jinýma očima,

zdají se mi ty kopce jiné, menší.

Uvědomila jsem si, že jako dítě vidíme perspektivu kolem sebe větší, 

nebezpečnější a kolikrát se bojíme věcí,

 které vlastně takové strašidelné nejsou. 

Buďme ke svým dětem shovívavější.

 

2/11

Všechno jednou musí skončit, aby něco dalšího mohlo vzniknout.

Pozoruji jak pomalu zima získává vládu nad podzimem a těším se.

Těším se na sníh, až bude všechno bílé a čisté.

Těším se na nové začátky, že zažiju něco nového.

Těším se, že to co funguje přetrvá a nefungující zmizí a mě se uleví.

Těším se na každý nový den.

Mám ráda svůj život a samotu v něm.

Ráda z té samoty občas vyskočím, ale zase se do ní moc ráda vracím.

AI sen

Dopoledne jsem si hrála s umělou inteligencí.

Zadala jsem úkol, že chci obrázek 0,5 ha zahrady 

s původními

odrůdami ovoce a květin.

Toto je výsledek. :-D

Pak jsem přidala požadavek

domečku z přírodních materiálů :

A nakonec jsem přidala jezírko.

 

Můj sen

Takhle vypadá můj sen.

Domek schovaný v zahradě. 

Nemusí to být hektar, sice podle Anastazie je to pro člověka 

dobrá věc, ale já jsem skromná.

Nevím zdroj toho obrázku, ale vím že to se mnou velice rezonuje,

včetně koupacího přírodního jezírka. 

 Na tento obrázek jsem narazila při hledání starých stránek

na mém externím disku. Nevím odkud a kdy jsem si ho stáhla, 

ale bezpečně vím, že tohle chci, takhle chci žít.

Prosím Bože, prosím :-D

1/11

Podzim se opatrně vkradl do mých dnů. 

Učím se vnímat tyto dny jinak, zkouším to radostněji. 

Toto období do zimního slunovratu je pro mě vždy nejtěžší. 

Jsem sluneční dítě narozené v létě, 

a jako každý z nás potřebuji k životu denní světlo. 

Proto možná budu občas melancholická.  

 

Jsem

Sedím tu u okna, pozoruji krmítka a přemýšlím. 

Kdysi dávno jsem měla webovky, kam jsem psala úvahy,  

dávala fotky a sama sebe do éteru. 

Přemýšlím o znovuzrození tohoto prostoru. 

Dnes ráno byl ten pocit hodně intenzivní.

Tak jsem se s radostí vrátila na Blog od google a uvidíme.

Někdy jsem plná pocitů a pokud to dávám na FB,

mám pocit že to tam spamuji.

Včera bylo novoluní ve štíru, taky vzpomínání na naše blízké,  

kteří tu mezi nám nejsou.

Asi se mi díky tomu všemu začali otevírat věci hluboko posazené do podvědomí.

Ty otázky se většinou objeví v klidu a tichu všedních dní,  

kdy se člověk zastaví a je v samotě svého bytí.

Jen tak jsem seděla a říkala si:

" Tak co holka, co budeš dělat?

Vlastně nic nemusíš, všechno jen můžeš.

Čas neúprosně běží, stárneš a nikdy nevíš,

jak dlouho tu ještě budeš. Před tebou dny plné mlhy,

dlouhých večerů a krátkých dní. Tak sakra co budeš dělat? "

Jasně že budu žít a užívat si, 

ale poslední dny se mi děje taková retrospektiva.

Při vzpomínání na moje rodiče, mě napadlo, co by řekli mému životu.

Sedím tady sama v podkrovní garsonce

po dvou nevydařených manželstvích a nevím co bude dál.

Sen mám, to ano a nechám se překvapit,  

čím mě ten nejvyšší nahoře obdaruje.

Vím jen, že má velký smysl pro humor.

Jak někdo moudrý kdysi řekl:

"Jestli chceš boha rozesmát, řekni mu o svých plánech."

A tak jdu tou podzimní cestou dál a aby to bylo příznačné,

na tu cestu jsem si upekla skvělý chleba a voňavou zeleninu.

Svázala si vlasy do culíku a přilepila háčky, na ně pověsila šperky. 

Zeditovala si tenhle blog a až budu mít zase slovní průjem, 

nebo nějaký splín, tak sem něco pro pobavení přidám.

Myslíte, že to v dnešní uspěchané době bude ještě někdo číst?